Na vývoji moderních plemen koní mají nejvýznamnější podíl arab a berber. Vynecháme-li plnokrevníka, jehož historie sahá do minulosti pouhých dvě stě let, objevuje se třetí, skutečná šedá eminence koňského rodu. Je to andaluský kůň, po staletí známý spíš jako španělský.

PŮVOD
Středisky chovu koní ve starém španělsku byly slunné Jezer de la Fronteza,Cordoba a Sevilla. V těchto městech žili kartuziánští mniši, kteří oddaně střežili čistotu plemene. Ovšem původ tohoto koně sahá mnohem dál do minulosti a je nejasný. Divocí koně určitě v některých částech Španělska žili, alebyli to patrně koně západního typu.Ve starověku napochybně došlo k dovozu koní z východu Kartaginci, Řeky i Římany a snad i jinými. V době muslimské okupace Iberského poloostrova, mezi lety 711 a 1492 byli původní koně patrně typu sorraia kříženi s koňmi, na nichž jezdila většina nájezdníků - se severoafrickými berbery - a tak asi vznikl andaluský kůň. Andaluský kůň měl mimořádný podíl na vzniku impozantního kladrubského koně který byl nazýván Equus bohemicus(český kůň).